Sestra nebo sokyně?

Priatelka alebo sokyňa

Narodily jsme se všechny nahé, krásné a spontánní… Někdy během dětských a školních let jsme tu svou jedinečnost a originalitu však někde ztratily, nechaly si vzít nebo ji dobrovolně odevzdaly…

Co nás vede k názoru, že nejsme dost krásné, žádoucí, zdravé a šťastné…? Co zvenčí nás natolik ovlivnilo, že naše sebevědomí to vzdalo, už v období dětství nebo dospívání? A co všechno posiluje a utvrzuje v nás tento názor v dospělosti? Čemu jsme jako ženy odevzdaly (ať již dobrovolně nebo nevědomky) svou sílu a ženskost?

Od puberty mě na určité úrovni provázel pocit, že nejsem dost dobrá, dost krásná, dost originální… Možná ten pocit tam byl mnohem, mnohem dříve. Vyrostla jsem s tím. Až jako dospělá žena jsem se začala zabývat důvody, proč to tak bylo. A s mým exteriérem to nemělo nic moc společného.o)

Je tomu již pár let nazpět, ale dodnes na toto uvědomění ráda vzpomínám. Stojím na nástupišti podzemní dráhy ve stanici Florenc a čekám na vlak mířící směr Vysočanská. Metro má přijet až za 8 minut, čekání mi nikdy nevadilo. Vždy ráda pozoruji lidi kolem.  Jistý krok, rozevláté vlasy, žádné vrásky kolem očí a těkavě pozoruji okolí… Kolem proudí davy lidí, většina zadumaně směřuje vytvářet hodnoty v práci či ve škole. Pozoruji okolí a hlavou mi běží sebekritické myšlenky na to, jak se na mě asi dívá okolí. S každou ženou z mé věkové skupiny, kterou potkám, se jakoby poměřuji, porovnávám. Tahle má hezčí nohy, tahle zase zadek… Očima se potkám s kolemjdoucím mužem, ušel by .o) Líbila jsem se mu? Hlavou mi během toho pohledu prolítne myšlenka, jak dnes vlastně vypadám, co mám na sobě, zda je vše ok, zda jsem libá na pohled… (To byly tenkrát starosti, co?) Lehce se nad svými „starostmi“ usměji a pokračuji dál…

Moji pozornost zaujme žena pár kroků ode mne. Na první pohled není ničím ani moc nápadná, oděna v kancelářském stylu, žensky ladné nožky vykukují zpod jarního kabátku, jen je kolem ní téměř neviditelný obláček čehosi zvláštního… Jakási tušená aura, ve které je žena obklopena. Ladně zvedne oči a pohlédneme si do očí. Kratičká chvíle jakoby trvala hodinu. Její pohled říká vše…

„Jsem tady a jsem v pořádku taková, jaká jsem. Jsem sama se sebou srovnaná, mám se ráda a s Tebou ani s žádnou jinou ženou se nehodlám porovnávat, protože i Ty jsi jedinečná. Všechny jsme jedinečné… Tak si to uvědom a užij si to.“

 Bum. V tu chvíli mi došlo, že není potřeba se porovnávat a hledat na sobě chyby. Že jsme každá krásná taková, jaká jsme a že krása pramení opravdu z našeho nitra. Ženy kolem sebe už nemusím brát jako sokyně nebo konkurentky.

Od té doby se dívám na ženy kolem sebe jiným pohledem. Celistvě, s láskou a pochopením. A jsem za to pochopení a změnu vděčná.

Přeji vám krásné a vědomé probouzení ze zimního spánku.

H. ❤️

 

 

Facebook komentár
Hanka Půlpánová

Hanka Půlpánová

Jsem žena, manželka i matka, tanečnice, cestovatelka a lektorka tantra jógy pro ženy. Zabývám se vědomou prací na sobě a inspiruji ženy, jak žít vědomý a radostný život ve svém těle.

Dostávajte každý týždeň do schránky naše články
Nikdy nedáme váš mail niekomu inému.