Ten pocit, když žijete určitou dobu, možná i od malička, život jako ve šněrovačce… a najednou se začne sama od sebe pomaličku rozvazovat, rozvolňovat ty svazující tkanice nahoře a začnou z ní jemně a skoro nenápadně vykukovat ňadra… začne se vám lépe dýchat a i pohled na svět je najednou volnější, svobodnější, radostnější…

Po 10 měsících života v Austrálii už vím, k čemu přirovnat svůj pocit z žití tady… I když Jižní Austrálie není vysloveně hippie místo pro život (a Adelaide, nazývané též „město kostelů“, místní jej nazývají dokonce „město důchodců“.o)), mnohem svobodněji se mi tu dýchá… neřeším, zda si mám nebo nemám vzít podprsenku.. nebo jít naostro a zda to bude poznat… žiji tu mnohem svobodněji a volněji, radostněji se mi tu dýchá…

Zvykla jsem si na místní usměvavé lidi. Každý soused se otočí, aby ještě pozdravil, než zavře dveře. Někdy přejdou ulici, usmějí se a zeptají se, jak se dnes mám.o) Pozitivita z těch lidiček jen sálá… a to ne všichni mají bezproblémový život jako ve vatě… Možná je to tím sluncem a mořským vánkem, ale úsměv na tváři tu nosí asi jako módní doplněk… Kdysi jsem si myslela, že to jejich: „Hi, how are you?“ je tak trochu přetvářka a vlastně je to ani nezajímá… Po zkušenostech už vím, že i díky tomu se šíří pozitivita a dobrá nálada mezi lidmi… zeptat se, jak se můj soused či úplně cizí člověk, kterého potkáte na ulici a něčím vás zaujme, dnes má a jak se mu daří, přeci nic nestojí a pomůže to i mně uvědomit si, že je mi dnes hezky… nic mi nechybí, mám se dobře a mám být za co vděčná… Protože se dnes opravdu cítím krásně, lehká a plná radosti a tak z tohoto místa ve svém srdci i s láskou pozdravím i další bytosti, které za svůj den potkám…

PS1: K těm kostelům… Fakt je tu v každé ulici minimálně jeden kostel.o) Někdy klidně 5… a vůbec vlastně nepotřebuji znát, co je to za víru a co se tam jejich návštěvníci chodí uctívat..

PS2: V dopoledních hodinách člověk potká v obchodech spoustu vyfintěných italských babiček a otrávených dědečků, kteří za nimi jen vlají (nebo poslušně hází do košíku, co nasupené italské důchodkyně diktují (chudáci.o)) Ale důchodců tu zase tolik není, jak si dělají srandu místňáci… Za to je tu snad každá národnost světa… my tu teď aktuálně žijeme v italské čtvrti, čili je to tu samá kavárnička, pizzerie a supermercato… a místním lidem zaručeně uděláte radost, když pronesete: „Grazie Mille“ nebo si objednáte slovy: „Uno soia cappuccino, per favore.“

H. ❤️